Stanice V: Karner

Není mnoho míst v Evropě, která jsou proslulá svými kostnicemi. Pozdně románská kostnice v Tullnu, postavená ve 13. století na příkaz posledního babenberského vévody Fridricha II., je považována za jednu z nejkrásnějších a nejvýznamnějších svého druhu. Dvoupatrová věž s nápadnou jehlancovou střechou se tyčí k nebi na jedenáctibokém půdorysu. Uvnitř je však kulatá. A horní patro, bývalá hřbitovní kaple, je vyzdobeno četnými malbami. Je zde k vidění Poslední soud, klanění Krista mudrci a panny, které ďábel odvádí do pekla. Ale také draky, démony a bájné bytosti. Přízračný svět, který Egona okouzluje.

Tváří v tvář smrti.

Suterén je samozřejmě ještě strašidelnější. Až do konce 18. století sloužilo jako kostnice pro exhumované mrtvé. To proto, že na starém hřbitově kolem farního kostela už nebylo místo pro nové hroby. Kosti se proto znovu pohřbívaly v kostnici a ukládaly se tam. Smrt je zde všudypřítomná. Stejně jako v Egonově životě. Nejprve ztratí svou starší sestru Elvíru. Byl ještě batole, když zemřela na meningitidu. Pak jeho otec onemocní syfilidou. A Egon prožívá úpadek impozantního, váženého muže: ztrátu paměti, změny osobnosti, halucinace. Nakonec čtrnáctiletý chlapec tiše sedí v koutě umrlčí komory, kde je Adolf Schiele uložen ve své slavnostní uniformě.